Čtěte knihy - jsou zdravé

Měl jsem bílého slona

slona z bílého plyše

hodil se krásně do podpaží

a dýchal zcela tiše

byl to takovej správnej slon

zmizel mi jednou v lese

až dodnes je ve mně po něm shon

špatně se mi to nese

najdu ho plného sladkostí

nebude dělat voloviny

neb jeho zuby moudrosti

budou z té nejčistší slonoviny

vezme mě do podpaží

podpaží z bílého plyše

já v tom podpaží tiše usnu si

a budu dýchat tichounce tiše

- – - – - – -

a jak je možné

že někdo vymře ze světa

a z klobouku a z bot

jen tak pro nic za nic

jako by nezbylo not

či bílých klávesnic

možná že nebýt

je být

jen obráceno naruby

jako starý kabát

a že není čeho se bát

že není záhuby

je jenom malá chvilka

kdy víš

že někomu chybíš

Čan – český básník-emigrant, téměř exotického pseudonymu (tak mu říkali jeho přátelé), vlastním jménem Tomáš Ungár, se narodil 2. září 1946 v Praze. Nechtěl být ani emigrantem ani českým básníkem. Emigroval, jak se říká, podstatě nechtěně, když si r. 1968 zajel se svými rodiči do Švýcarska, ale místo aby se vrátil, octnul se v Izraeli. Jsa v Čechách vyučeným jaderným fyzikem, našel své uplatnění na univerzitě v Tel Avivu, kde získal doktorát z teoretické fyziky. Na fakultě matematiky posléze založil počítačovou laboratoř, která nese jeho jméno.

Čanova prvotina “Červen” má zajímavou genezi – sám o tom napsal svému příteli Václavu Trojanovi: “…Bylo to v září, před tou lednovou válkou (pravděpodobně se jedná o válku v Golfském zálivu v r. 1991 – poznámka V. Trojana). Ve vzduchu visela válka a taky situace na hranicích byla dost napjatá. A jednou mě napadlo napsat v hlavě takovou pohádku. Tak přes den jsem to napsal v hlavě a večer jsem to napsal do sešitku. Když jsem měl noční hlídku, tak jsem skládal v noci a přepisoval ve dne.”

Čan znal starý Orfeus na Malostranském náměstí. Jednou do něj dělal i konkurs. Přednesl rusky Hamletův monolog. Přijat nebyl. Po třiceti letech pak požádal přes V. Trojana, jestli by mu náš principál nemohl nahrát jeho Červen a Sonety na kazetu. Principál souhlasil, dokonce si s Čanem vyměnili i nějaký ten dopis, ba poslal nám i peníze na divadlo, které s jeho programem uvádění poesie, považoval za nanejvýš úctyhodné, což rádi citujeme.

Než stačil principál splnit jeho přání, Čan zemřel.

Jako splátku pozdního dluhu uskutečnili jsme dva večery jeho veršů pro přátele, které obeslal V. Trojan. Přijeli i Čanovi rodiče ze Švýcarska, jeho žena a děti z Izraele. Syn se poté rozhodl učit česky.

A principál se rozhodl sestavit z Čanovy poezie repertoárový večer. I kdyby ševci padali.

Je to poesie rozverná, hravá, krásná. Verše z nejosobitějších v české poesii. A že česká poesie je pěkně košatá…

Na premiéru přišlo deset diváků.

Přesto Čanovy verše v podání Radima Vašinky je možno slyšet v literárním salonu Krytového divadla i nadále...

"...přestal jsem v češtině psát," píše v r. 94. Čan z Izraele Radimu Vašinkovi, zklamán nezájmem redakcí českých kulturních časopisů, odmítajících jeho verše, "je to nesmyslný. Sedět tady a psát do prázdného vzduchu. Píšu v jiných jazycích. V češtině si pište vy v Praze. Já si myslím, že ani moc nechcete, aby se v tý češtině psalo někde jinde," pokračuje v zatrpklém tónu, "Nějak to asi vadí. Dneska mně vrtá hlavou, jak jsem si toho svého pomyslného čtenáře mohl vymyslet. Ten neexistoval a neexistuje."

ukázky poezie a životopis básníka Čana poskytl Radim Vašinka, principál krytového divadla ORFEUS